Muzeum a já
Stejně jako vztahy mezi lidmi prochází vývojem, tak i můj vztah k muzeím se vyvíjí a díky kurzu muzejní propedeutiky, který v současné době navštěvuji, teď doznal změny podle mě zásadní. Zvláště poslední léta jsem se na muzea dívala především jako na místo pro lidi, pro návštěvníky, pro děti, místo setkávání a inspirace. Méně jsem v něm viděla místo pro předměty. Jsem ráda, že jsem si pohled rozšířila, protože bez předmětů a jejich příběhů by nebylo ani muzeum jako místo pro lidi.
Do muzea od mala
Když se dívám zpět, ani se vlastně nedivím, že se teď zajímám o muzea. Chodili jsme do nic pravidelně - do Prahy na velké expozice a především na výstavy umění, když jsme vyjeli někam na dovolenou, tak i do těch malých muzeií se symbolickým vstupným, kde vás s milým úsměvem přivítá starší paní kustodka, kurátorka, průvodkyně v jedné osobě, protože jste dnes teprve třetím návštěvníkem. Zda jsem si z takových návštěv něco odnesla, nevím, respektive zda jsem si odnesla nějaké faktické informace či prokazatelné znalosti. Myslím, že ani ne. V hlavě mi zůstaly vzpomínky na stovky předmětů, které nevím, na co se používají, jejichž název je pro mne jazykolam a o nichž vím jen to, že jsou staré a že s nimi lidé něco vyráběli, vzpomínky na stovky černobílých fotografií a na malinkaté popisky u exponátů psané na stroji, vzpomínky na vědomí, že každé místo má nějakého člověka, na kterého můžeme být i po stovkách let hrdí.
Jsem si však jistá tím, že jsem si odnesla pocit, že chodit do muzea je normální, že předměty, které tam vidím, mají své příběhy (byť jej třeba neumím číst). Nerozumím všemu, ale cítím, že místo, kam jsem přijela, má nějakou historii, že to nemuselo být vždy takové, jaké je to dnes. Například to, že lidé v dřívějších dobách měli jinou náplň dne, více věcí vyráběli než nakupovali nakupovali jako my dnes. A možná tohle úplně stačí, snad v mém případě muzea splnila svou funkci - udržovat kontinuitu dnešního člověka s historií, zprostředkovávat kulturní dědictví, zkrátka fungovat jako paměťová instituce.
Ty zásadní prožitky, které mě změnily
I po dlouhých letech dokáži identifikovat tři zážitky spojené s muzeii, galeriemi a minulostí, které na mne opravdu hluboce zapůsobily, i dnes si dokážu vybavit sílu toho pocitu a v jistém smyslu byly dost možná určující.
Kostel v Zadní Zvonkové - příběhy lidí
Nechci vám zde přepisovat historii kostala sv. Jana Nepomuka v Šumavské vesničce Zadní Zvonková, která leží u Schwarzenberského plavebníhu kanálu, nedaleko hranic s Německem. Pokud vás to bude zajímat, podívejte se na stránky kostela nebo na odkaz pod článkem. Chci vám něco vyprávět. Na Šumavu jsme jezdívali s tátou k jeho známým do domu v Jelení na cyklo dovolenou. Bylo to staré stavení přímo u kanálu, v kterém jsme si hráli, se stodolou, zahradou, sklepy, domečkem v lese, kam dospělí nechodili. Místnosti byly vybavené původním nábytkem a já si představovala, jak si dost možná stejnou petrolejkou svítili před sto lety a byla fascinovaná smrtelnou postelí. Tehdy, bylo mi tak 11 let, bych se do ní vešla akorát, ale z úcty jsem to nevyzkoušela. Na výletech i večer jsme si četli trochu strašidelné příběhy ze starých šumavských kalendářů, nacházeli jsme informace o vesnicích, které po 2. světové válce prakticky zmizely z mapy. Postupně jsem se ta místa v krajině naučila nacházet sama - podle zbytků zídek, základů či ovocných stromů, které už se za ta léta dávno staly planými. Bylo to v 90. letech, všude mnohem méně lidí, než je tomu dnes a tak jsem měla při šlapání do pedálů hodiny a hodiny času v klidu pozorovat krajinu a představovat si věci minulé.
Jednoho dne jsme přijeli do Zadní Zvonkové. Šli k malebnému bílému kostelu a prohlédli si fotografie, které zachycovaly vesnici s více než dvěma sty domy, se školou, ruchem, životem. Pak fotografie, kde stojí polorozpadlý kostel uprostřed pláně, opodál barabizny dvou domů, které jako jediné zbyly. Polkla jsem. A především snímky kostela, uvnitř kterého vzrostl strom, okny se větve draly ven a střechou koukala koruna. Po hřbitovu kolem ani památky. Prostě ruina. Zalapala jsem po dechu. Pak fotografie z rekonstrukce, do které se pustila parta nadšenců. Kontrast horkého dne venku, zpoceného trička z kola, chladu uvnitř kostela a fotografií. Musela jsem pryč, plakala jsem, došla jsem ke studánce a myla si obličej studenou vodou. Bylo mi hrozně smutno, ale zároveň hezky, protože dnes je zase kostel místem setkávání Čechů a Němců.
Myslím, že to jsou přesně ty příběhy, na které by se nemělo zapomenout. A muzea si je pamatují, proto je máme.
Jakub Schikaneder - umění a kultura
Na přelomu let 1998 a 1999, to mi bylo 14 let, byla v Praze ve Valdštejnské jízdárně velká výstava malíře Jakuba Schikanedera. Tehdy jsem už za sebou měla dobrých 8 let docházky do výtvarného kroužku, takže vztah k umění jsem již měla. Sama jsem malovala a tak na mne jistě zapůsobila Schikanederova technika, preciznost, přesnost tahů štětce a detaily. Na druhou stranu technická stránka na mne u jiných děl příliš nefunguje, pokud obrazy ve mě neprobouzejí ještě něco jiného.
Obrazy Schikanedera toho "něčeho" byly plné - plné atmosféry, emocí, strachu, lístosti, cyklu života a smrti, naděje, chudoby, hladu, prostoty, jednoduchosti, štěstí, tématu města, vesnice a přírody, které mne vždy zajímalo,... Zkrátka jsem pociťovala přítomnost něčeho, co nás lidi přesahuje. Na Vraždu v domě jsem se nemohla vynadívat, seděla před ní, všechno ostatní přestalo existovat, tlumené osvětlení a jen já a obraz.
Jen vy a umění, i to dokáží muzea zprostředkovat.
Hnízda her - zážitek a hra
Bylo mi 15 let, rok 2000 a v Rudolfinu probíhala výstava Petra Nikla - Hnízda her. Pro mě to tenkrát bylo úplné zjevení. S muzei už jsem měla poměrně hodně návštěvnických zkušeností a nemohla jsem si nevzpomenout na nepříjemné zážitky, když je v muzeu hrobové ticho a mě kustodky okřikují, ať se k exponátu nepřibližuji a místo toho, abych se soustředila na to, co vidím, přemýšlím, kam až mohu zajít a ohlížím se, jestli se na mě spíš policistka než kustodka nedívá. A z návštěvy muzea je pak hra na to kdo s koho. Tady to bylo hodně jiné.
Mohlo se mluvit nahlas, na věci sahat, zkoušet, jak fungují, vyrábět věci, hrát si, kreslit. Ač mi bylo patnáct, tak se ve mě zase probudilo dítě, já se necítila trapně, ale bezpečně. Přesně si nevzpomínám, co na výstavě všechno bylo, jen ve mě zůstal pocit, že bylo skoro všechno dovoleno, že jsem se cítila uvolněně a hrozně si to užila. (A pak se mi doneslo, nevím, jestli je to pravda nebo ne, že výstavní sály Rudolfina musely projít docela slušnou opravou).
Výstava Hnízda her je pro mě synonymum muzejního zážitku, uvolnění a kreativity.
Postupně se ve mě poskládal vztah k muzeím, jenž si dnes již mnohem více uvědomuji. Muzea jsou pro mě místem příběhů, kultury, umění a hry. Každé muzeum může být dle mého názoru vším najednou.
Kurzy muzejní propedeutiky
Oklikou, ale logicky. Tak vidím cestu, jakou jsem se dostala až do okamžiku, kdy studuji v doktorském studiu a tématem mé dizertační práce jsou nová média, vzdělávání a muzea. Muzeologické vzdělání nemám, a i proto jsem si chtěla doplnit informace, o kterých mám jen velmi rámcovou představu, že do tohoto oboru patří. Přihlásila jsem se tedy na kurz muzejní propedeutiky, který organizuje Asociace muzeí a galerí České republiky. Výuka je přibližně jednou za měsíc a probíhá celý den.
Mám za sebou téměř půlku a již teď mohu říct, že mi kurz pomohl se na problematiku muzeí dívat komplexněji. Včera jsem si přečetla název přednášky "Konzervování a restaurování" a "Vliv prostředí na sbírky" a nikam se mi nechtělo. Čekala jsem, že to zase bude ten typ přednášky, kde se budou vyjmenovávat opatření, kterými je třeba předměty chránit a nejlépe je vůbec nevyndavat z depozitáře a neukazovat lidem. Přišla jsem nadšená a ještě o něco víc zamilovaná do svého oboru. Přednášející Ing. Jan Josef mluvil především o zodpovědnosti, kterou k předmětům máme, že bychom se měli ze všech sil snažit poznat a zachovat komplexní hodnotu předmětu. A co se mi velmi líbilo - v pojetí pana Josefa bylo součástí komplexní hodnoty i to, jak na nás předmět působí, jak my doma říkáme, jaké má "vibes", atmosféru. Cílem by měla být větší srozumitelnost předmětu i pro návštěvníky, tabulky jsou prý dobré vodítko, ale někdy je můžeme trochu upravit - každý předmět je originál a vyžaduje individuální přístup.
Balancování na laně
Odcházela jsem a přemýšlela, že práce muzejního pracovníka je takové balancování na laně, kde je potřeba zohlednit opravdu velmi mnoho proměnných, aby člověk nespadl třeba do propadliště dějin. Nevyjmenuji rozhodně všechny, ale jen namátkou. Je třeba znát historický kontext, současnost i výhled do budoucna, vědět, jakými problémy se zabývá dnešní společnost a jak tedy stavět mosty mezi přítomností a minulostí (nejen po obsahové stránce, ale i formální). Rozeznat hodnotu v předmětech, stále se ptát sám sebe, jestli vím, co dělám, jaké mám motivace a co mne vede k těmto rozhodnutím. Snažit se pečovat o sbírku, zušlechťovat ji a upřesňovat, efektivně ji zprostředkovávat veřejnosti a to se všemi omezeními, které přinášejí finance, protože ti, kteří jimi disponují, často nevidí hodnoty tam, kde my. Hodnoty, o kterých jsem vyprávěla, vám nejspíše neseženou milionové investice, které vaše budova, depozitář a nápady tak nutně potřebují.
Včera jsem pochopila, že mnou stále skloňovaný návštěvník je jen jedním dílkem skládačky. Že zkrátka není možné, aby se výstavnicví obešlo bez vitrín, protože jsou za nimi předměty, které jsou staré stovky i tísíce let a další stovky a tisíce je tu chceme a potřebujeme mít, protože díky nim víme, odkud a kam jdeme. Dnešní text začal přirovnáním k vývoji vztahů mezi lidmi - ráda poslouchám ostatní, jak mluví o své práci a nejvíce mne fascinují ti, kteří mluví o práci, ale zní to, jako by mluvili o člověku, kterého mají rádi. A pan Josef včera mluvil o předmětech, jako by každý jeden byl jeho přítel, se svými radostmi, bolestmi a náladovostí.