Chtěla bych být paní Barnabyová
Vraždy v Midsomeru jsou můj oblíbený seriál. Z více důvodů. Především proto, že oproti současné televizní a filmové produkci má pomalé tempo, čas v Midsomeru zkrátka plyne jinak. Autoři nikam nespěchají, nic nezrychlují, zdánlivě můžete mít dojem, že se tam nic neděje. Námětem by se mnohdy vyrovanaly těm brutálnějším snímkům o masových vrazích, ale celkové vyznění je klidné, vtipné a malebné (i kvůli exteriérům anglického venkova). A také mám ráda paní Barnabyovou.
Povolání: manželka šéfinspektora
Paní Barnabyová nepracuje, je ženou v domácnosti a jejím povoláním je být paní šéfinspektorová. Věnuje se svým koníčkům, zkouší nové věci (jednou byla kupříkladu velmi nervózní z kurzu malby v plenéru) a samozřejmě se občas občas přimotá k případu, který právě řeší její manžel. Spolu mají moc hezký vztah, na druhém mají rádi i to, co možná původně bylo důvodem jejich sporů. Ale to není to hlavní, co mě na paní Barnabyové přitahuje.
Žít v místě, kde bydlím
Koloritem seriálu Vraždy v Midsomeru jsou snad v každém díle se objevující místní slavnosti, akce, přehlídky a veřejná vystoupení. V tomto imaginárním anglickém hrabství se to jen hemží nejrůznějšími spolky - spolek pro pěstování orchidejí, spolek pořádající fotografické soutěže, filmové kluby, spolek pro zachování archtektonické jednoty a nejrůznější spolky a sdružení, které se snaží udržet při životě dávné tradice vážící se k anglické minulosti. A paní Barnabyová se angažuje v organizačních výborech.
Zná lidi, kteří bydlí v sousedství, jde nakupovat do krámu a poklábosí s prodavačkou o tom, co je u ní nového. Před deseti patnácti lety by mi toto přišlo banální, ráda jsem se schovávala za anonymitu velkoměsta, nenavazovala rozhovory se spolucestujícími v mhd a chtěla všechno hlavně udělat jinak, nově a po svém. To se změnilo.
Ulice, které něco znamenají
Když jsem po jednom z těch těžších životních období, které lze nazvat křižovatkou, hledala bydlení, našla jsem inzerát na byt nedaleko domu mých rodičů. Mohla jsem sehnat levnější variantu, ale když jsem si představila, že zase budu chodit po těch ulicích, kde znám každý metr, potkávat sousedy, s kterými jsme léta venčila psa, bylo rozhodnuto. Procházela jsem se po známých ulicích a byla jsem šťastná. I z toho důvodu, že Erik bude výrůstat tam, co já a kontinuita tak bude zachována.
Kdybych byla paní Barnabyová, určitě bych si tu založila nějaký spolek. Protože ona bydlí v místě, kterého je součástí, kam zapadá, kde se může realizovat a nemusí se stydět, kde dělá něco, co jí přijde užitečné.
V poslední době se tu objevuje trend, který směřuje od globálnímu k lokálnímu - k lokálním prodejcům, lokálním zemědělcům, lokálním návrhářům apod. Myslím, že je to logické, lidé nejsou anonymní bytosti schopné žít v globálním vzduchoprázdnu, ale mají touhu někam patřit, být něčeho součástí a pokud nechtějí přímo něco organizovat, tak se alespoň účastnit.
Jednou si snad založím čtenářský klub, nepřidal byste se někdo?
P.S.
Po pár dnech, co jsem uveřejnila tenhle článek, mi došlo, že alespoň trochu paní Barnabyová jsem. Svým způsobem jsem taková žena v domácnosti, co pěstuje své koníčky - chodí do školy, pracuje v muzeu, občas napíše nějaký scénář a někdo jí za to i něco zaplatí. Uvědomila jsem si to ve chvíli, kdy jsem se jednou vypravovovala na schůzku do práce, a Erik se mě ptal, kam to jdu. Říkám, že jdu do práce. Zatváří se všelijak a povídá: "Maminko, ty nepotřebuješ chodit do práce, Vilibald chodí do práce. Ty potřebuješ chodit do školy." Takže: "Dobrý den, jsem Nina, povoláním paní Barnabyová, co ještě nestihla založit čtenářský klub."