Víkend v lázních jsme završili návštěvou Polabského muzea Poděbrady a její stálé expozice Příběh Polabí. Muzeum je umístěné do budovy nejstarší poděbradské školy nedaleko centra a celkový dojem je, že muzeum je "takové akorát". Akorát velké, akorát zajímavé, exponátů je tam tak akorát a i celková koncepce muzea je předvídatelná, neboť se jedná o klasické vlastivědné muzeum zaměřené na historii, přírodu, osobnosti, průmysl a zemědělství svého kraje.

Vraždy v Midsomeru jsou můj oblíbený seriál. Z více důvodů. Především proto, že oproti současné televizní a filmové produkci má pomalé tempo, čas v Midsomeru zkrátka plyne jinak. Autoři nikam nespěchají, nic nezrychlují, zdánlivě můžete mít dojem, že se tam nic neděje. Námětem by se mnohdy vyrovanaly těm brutálnějším snímkům o masových vrazích, ale celkové vyznění je klidné, vtipné a malebné (i kvůli exteriérům anglického venkova). A také mám ráda paní Barnabyovou.

Začít studovat v postgraduálním studiu byl pro mě krok do neznáma, byť zkušeností se studiem na různých typech škol mám poměrně hodně - absolvovala jsem nejprve vyšší odbornou školu publicistiky, bakalářský titul jsem získala v jednoročním zkráceném studiu na literární akademii a poté nastoupila na studia nových médií na FF UK a udělala si magistra. A jaký je největší rozdíl mezi doktorátem a ostatními typy studia? Nikdo vás nevodí za ručičku a nikdo vám neříká, co máte dělat a kdy.

Jsou věci, které nezměníme - jen těžko přestěhujeme budovu muzea na nějaké příhodnější místo, které bude lidem více na očích a nebudou muset složitě cestovat a překonávat překážky. (Ačkoli, ve Švédsku jsou knihovny součástí nákupních středisek - lidé to mají při cestě a hojně knihovny navštěvují, děti si tam píší úkoly zatímco rodiče si v klidu nakoupí. Jistě, je to diskutabilní krok, ale kompromisy jsou třeba). Pokud se tedy nebudeme stěhovat, co jiného můžeme udělat, aby se u nás návštěvníci cítili dobře? Především je potřeba celková přívětivost institucí, návštěvník musím mít od začátku pocit, že je vítán, že tu najde něco užitečného pro sebe, že neudělal chybu, když do muzea nebo knihovny vážil cestu.

Stejně jako vztahy mezi lidmi prochází vývojem, tak i můj vztah k muzeím se vyvíjí a díky kurzu muzejní propedeutiky, který v současné době navštěvuji, teď doznal změny podle mě zásadní. Zvláště poslední léta jsem se na muzea dívala především jako na místo pro lidi, pro návštěvníky, pro děti, jako na místo setkávání a inspirace. Méně jsem v něm viděla místo pro předměty. Jsem ráda, že jsem si pohled rozšířila, protože bez předmětů a jejich příběhů by nebylo ani muzeum jako místo pro lidi.