Dnešnímu cvičení "Zdar!" "Nazdar!"
Nemyslete si, že jen pořád ležíme v knihách a jinam než do knihovny nás nikdo nedostane. Zase takoví intelektuálové nejsme - letos v zimě jsem začali chodit na cvičení rodičů s dětmi do našeho místního Sokola. Erikovi byly bezmála tři roky a opravdu mě hodně překvapil - soustředil se, cvičil to, co měl, bavilo ho to a jako další bonus většinou po obědě po cvičení usnul. Těchto pár řádků je o tom, proč byste třeba mohli vybrat Sokol oproti jiným (komerčním) cvičení s dětmi.
První (nezdařilý) pokus o organizované cvičení
Bydleli jsme tenkrát na opravdovém okraji Prahy, za námi začínal Středočeský kraj, a když jsme chtěli něco podnikat, jezdili jsme většinou za dalšími dětmi do města. Chtěla jsem jedno cestování ušetřit a tak jsme začali chodit do místního fitness centra na dětské cvičení za asistence rodičů. Vypadalo to tak, že matky naháněly své ratolesti po všech čertech, protože děti si vždy vybraly maximálně jednu věc, co budou dělat a ostatní ignorovaly a projevovaly nelibost, když se zrovna dnes oblíbená aktivita (kupříkladu prolézání tunelem) nedělala.
Problémů bylo více - nejdůležitější roli hrálo to, že děti byly ještě malé, maximálně tak dvouleté, Erikovi tehdy nebylo ani rok a půl. Fyzicky a motoricky by všechny cviky zvládl, nebo alespoň většinu, ale jeho hlava stávkovala a nebyl prostě s to organizovaného cvičení. Mohlo by to být jinak, kdyby bylo cvičení jinak koncipováno - cvičitelka totiž během cvičení pouštěla ještě poměrně nahlas písničky (do disca převedené lidovky) a pro děti to bylo příliš mnoho vjemů najednou a tak se raději nesoustředily na nic.
Odcházela jsem naprosto vyčerpaná. Erik sice vypadal, že si to užil, ale mě to nahánění nespolupracující zvěře nebavilo. Nakonec ani nevznikly mezi místními matkami žádné vazby, protože po cvičení se ostatní rozprchly do svých aut a přilehlých satelitních domovů. Tak jsme chodit přestali.
O rok a půl později
Moje babička je Sokolka a dodnes pravidelně chodí cvičit. S mojí mámou se radovaly, že Erik už dorostl do věku, kdy s ním jde chodit na divadelní představení, které náš Sokol pořádá. Obnovily tak tradici chození do divadélka, kde jsem ještě na základní škole vodila loutky i já. A nápad začít chodit cvičit na sebe nenechal dlouho čekat. Na webu sice mají napsáno, že kapacita je vyčerpána, ale nakonec jsme zjistili, že tak striktní to není.
Hned první cvičení mě úplně nadchlo - Erika to strašně bavilo a spolupracoval, takže se naštěstí neopakovalo nahánění divokých vajec. Byly mu bez mála tři roky a opravdu to byl veliký rozdíl; teď si to užíváme já i on. Po pár lekcích se děti samy staví na nástup na čáru, aby mohly na výzvu cvičitelky "Dnešnímu cvičení zdar!" odvětit veselé "Nazdar" a rozběhnout na tři rozehřívací kolečka. Cvičení u nás probíhá ve velkém sále, kde se dokonce ztratí i jejich výskání. Po rozcvičce, kterou cvičíme pokaždé s něčím jiným (jednou jsou to malé míče, podruhé velké, potřetí dráťenky, jindy malé obruče - volanty nebo kuželky) se postaví velká opičí dráha z opravdového náčiní (bedny, lavičky, žíněnky), spustí se kruhy nebo se nad hrazdu uváže lano a děti se učí stranou přelézat tenkou tyč. Závěrem hodiny (lekce trvá 60 minut) se buď cvičí něco dohromady (běhání pozadu, prolézání tunelem z obručí, slalom apod.) nebo se cvičí zase jiné dovednosti - jednou jsme kreslili, učili se pohybovou říkačku nebo zábavnou formou cvičili barvy.
Osobně bych čas věnovaný opičí dráze trochu zkrátila, protože závěrem se děti už trošku nudí a ve větší míře zařadila doplňkové aktivity jako jsou třeba písničky, ale zkrátka cvičitelky to mají koncipované tímto způsobem. Alespoň víc dochází k interakci mezi dětmi a jejich doprovodem, cože je moc fajn - jedna z velkých výhod pro mě je, že tam chodí opravdu sympatické maminky, babičky, jeden táta a jeden dědeček.
Na posledním cvičení jsem pozorovala děti a uvědomila si, že se všechny hrozně zlepšily - do výšek lezou bez zábran i ty, které jejich doprovod musel zprvu hodně jistit a hravě si poradí i s těžkými překážkami. Hodně mě překvapilo, jak je Sokol dobře vybavený, jak různorodé pomůcky má k dispozici. Cvičitelky jsou tři, jedna hlavní, cvičení je tedy i dobře personálně zajištěné. Musím uznat, že cvičitelky vědí, co dělají a rozumí psychomotorickému vývoji dětí - kladou důraz na stabilitu, koordinaci, jemnou motoriku a upozorňují nás na zásady bezpečnosti, které se hodí i na hřiště. I ze skladby cvičení a technického zázemí jsem měla v Sokole mnohem lepší pocit než ve zmiňovaném fitness centru.
Pokud přemýšlíte, že byste s dítětem šli cvičit, určitě si vyzkoušejte minimálně jednu nebo dvě hodiny cvičení před tím, než zaplatíte celý poplatek za pololetí. Pokud to bude drhnout, odložte docházku na později, podle mého názoru nemá smysl, abyste na cvičení chodili jen proto, že se to musí a je dobré své dítě všestranně rozvíjet.
-
Zdroj fotografií: TJ Sokol I. Smíchov ↩