Příběhy v muzeu

05-04-2018

Kategorie
Muzeum


Tags
Muzeum
Postřehy
Expozice

Víkend v lázních jsme završili návštěvou Polabského muzea Poděbrady a její stálé expozice Příběh Polabí. Muzeum je umístěné do budovy nejstarší poděbradské školy nedaleko centra a celkový dojem je, že muzeum je "takové akorát". Akorát velké, akorát zajímavé, exponátů je tam tak akorát a i celková koncepce muzea příliš nepřekvapí, neboť se jedná o klasické vlastivědné muzeum zaměřené na historii, přírodu, osobnosti, průmysl a zemědělství svého kraje.

Pěkně od začátku

Expozice, která byla pro veřejnost otevřena v roce 2010, je chronologická - začínáme pohledem do geologické minulosti Polabí, tedy paleontologií a archeologií. Vitríny nejsou přeplněné a exponáty opravdu zaujmou, protože jsou vždy lokalizovány do oblasti Polabí, ačkoli bohužel chybí mapa. Kosti dinosaurů, kosti či lebky zvířat či zkameněliny rostlin jsou dobře popsány a vždy doplněny graficky pěkně ztvárněným obrázkem konkrétního dinosaura, rostliny či zvířete. Poté se v čase posouváme k osídlení území lidmi, k římským nálezům, k našemu letopočtu, až k příchodu Slovanů.

Ukázka z vitríny

1

V expozici najdeme vitríny, informační panely s texty a obrázky či fotografiemi, dioramata, oblečené figuríny, obrazy, sochy. V muzeu mají i digitální obsah, ale většina obrazovek byla vypnutá, jen na dvou byla slideshow obrázků. Muzeum má také k dipozici muzejní aplikaci Příběh Polabí, ale ani dvěma různými způsoby se nám ji bohužel nepodařilo nainstalovat. V chodbě vedoucí do druhého patra najdeme i hmatovou expozici, kdy jsme měli možnost zkusit po hmatu uhodnout, která replika exponátu se ukrývá v otvoru ve zdi. Bez zpětné vazby od paní průvodkyně bychom však nevěděli, zda náš tip byl správný či nikoli.

Socha Jitřenky

Řekla bych, že náš velmi pozitivní zážitek z návštěvy muzea byl umocněn velmi milou paní průvodkyní, která se nám věnovala rovněž "tak akorát". Nejprve nás seznámila s tím, jak je muzeum koncipováno a upozornila nás na zajímavé exponáty, které jsou jedinečné a jinde je nenajdete. A kolem kterých bychom s největší pravděpodobností prošli a nevěnovali jim speciální pozornost. Mezi zajímavosti kupříkladu patřila mamutí stehenní kost či unikátní skleněné archeologické nálezy z doby římské říše. Spodní patro jsme si pak prošli sami, průvodkyně se nám věnovala až v části expozice věnované historii města Poděbrady a vzniku lázeňství v druhém patře.

Skleněné archeologické nálezy z doby římské

Jak vyprávět v muzeu příběhy?

Během návštěvy mě opakovaně napadala otázka, jakým způsobem v muzeu vyprávět příběhy. V muzeu je spousta zajímavých příběhů a jde jen o to, jak je návštěvníkům vyprávět. Tím, že jsme měli k dispozici ochotnou rodačku z Poděbrad, která navíc zná exponáty, na spoustu věcí jsme se zeptali a příběhy se nám díky tomu vryly do paměti. Většinu z toho, co nás zaujalo nejvíce, jsme se dozvěděli právě od ní.

manželský knížecí pár, který založil lázně

A kdybychom ji nepotkali, museli bychom číst, protože příběhy byly, pokud vůbec, prezentovány na informačních panelech. Jenže informační panely píší odborníci, obsahují fakta, odborné výrazy, které zůstávají mnohým lidem nesrozumitelné, a nejsou tudíž příběhem, který nese emoce, který je barvitý a který si zapamatujete, spojíte s nějakou vlastní osobní zkušeností. Informační panel není příběh podaný tak, že při něm zažíváte pocit jako u čtení napínavé knihy nebo u sledování poutavého filmu a nemůžete se odtrhnout.

Díky tomu víme, že ústřední manželský pár, kněžna Chariclea rozená Ypsillanti a její manžel Filip Arnošt Hohenlohe z Schillingfürstu, stojící za rozvojem města v době lázní, měli pěkné manželství, ale zasáhla je smrt jejich dvou dcer. Rovněž víme, že krásná socha Jitřenky, která by si jistě zasloužila prominentnější místo v expozici, stávala v Praze v hostinci, který provozovali manželé a po jejich smrti ji zdědil jejich syn, starý mládenec, jenž ji po své smrti přenechal muzeu v jeho rodném městě.

Stěhování jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad

Vyprávění příběhu o výrobě jezdecké sochy Jiřího z Poděbrad, na kterou se složili obyvatelé Poděbrad, a jejím slavnostním transportu z Prahy, kdy byla oslavována pomalu na každé návsi a o slavnosti doprovázející její instalaci na náměstí posléze zaujalo i mou kamarádku, která se v Poděbradech narodila a nikdy o tom neslyšela. Stejně tak nevěděla, že v depozitáři muzea se nachází bohatě ilustrovaný, ručně psaný zpěvník liturgických textů z roku 1559. Tuto knihu jsme bohužel neviděli na vlastní oči, byla zpřístupněna na obrazovce několika fotografiemi, ale dozvěděli jsme se alespoň to, že kniha velikosti A4 váží 11 kilogramů. Určitě se za ní skrývá fascinující příběh a zasloužila by si prezentovat o něco důstojněji.

Slideshow s několika vyfotografovanými stránkami z graduálu kůru literátského v Poděbradech

Hledání podobností s našimi životy

Vlastivědná muzea, jichž je v České republice kolem 50 % ze všech muzeí 2, mají dle mého názoru potenciál prezentovat témata, která se dotýkají každého z nás. Proč se na historii, přírodu, osobnosti i obyčejné lidi, kteří v konkrétní oblasti žili, nedívat skrze otázky, které řeší i moderní člověk? Proč se držet chronologického vyprávění, když se můžeme zeptat na opakující se otázky, které mají šanci stát se silným příběhem? Například na to, jaké lidé měli vztahy, jak spolu komunikovali, jak trávili volný čas, kde a jak pracovali, byli šťastní, jak žili ve společném veřejném prostoru, jak se vyrovnávali s počasím, s ranami osudu v podobě válek, nemocí či úmrtími v rodině? Obrovský potenciál má téma koncepce před a po, nebo zkrátka dříve a dnes, což je možné aplikovat nejen na historii krajiny a vývoj architektury, ale i na jídlo, módu, ceny spotřebního zboží.

Domnívám se, že by stačilo si lépe představit lidi, kteří do muzea přicházejí, jejich životy, starosti a zájmy a rozhodnout se, jaké příběhy tu právě pro ně mám. Neotřelou koncepci expozice by mohla být rodina, která by provázela návštěvníky daným obdobím a návštěvníci by skrze její život a příběh poznali, jak doba vypadala. Jak do rodiny přicházeli její jednotliví členové, jak umírali, co nosili, jedli, s kým bojovali. Takovým způsobem vyprávěný příběh by nesl emoce, vzbuzoval by představivost a objekty v muzeu by dostaly další rozměr. Jiným konceptem by mohlo být představení příběhu objevení jednotlivých nálezů - kolik archeologové strávili na vykopávkách času, shodli se na tom, jaký měl nález hodnotu a význam? Jaký je vlastně příběh lidí, díky kterým dnes víme, jak vypadaly polozemnice, ve kterých žili první Slované na našem území, jak Římané vařili a husité bojovali? A neexistují dnes ještě nějaká sporná témata či nevyjasněné otázky?

My jsme díky milé průvodkyni takové příběhy v Muzeu Polabí Poděbrady našli. Muzeum, "tak akorát velké" a "tak akorát odborné", můžeme rozhodně doporučit - jeho návštěva završila náš celkově pozitivní zážitek z lázeňského pobytu, procedur a příjemných procházek kvetoucími jarními Poděbrady.

Podrobnější informace o Polabském Muzeum Poděbrady najdete na http://www.polabskemuzeum.cz.


  1. Fotografie: autorka textu 

  2. Zdroj: NIPOS