První doktorský ročník
Začít studovat v postgraduálním studiu byl pro mě krok do neznáma, byť zkušeností se studiem na různých typech škol mám poměrně hodně - absolvovala jsem nejprvě vyšší odobrnou školu publicistiky, bakalářský titul jsem získala v jednoročním zkráceném studiu na literární akademii a poté nastoupila na studia nových médií na FF UK a udělala si magistra. A jaký je největší rozdíl mezi doktorátem a ostatními typy studia? Nikdo vás nevodí za ručičku a nikdo vám neříká, co máte dělat a kdy.
Akademická kariéra?
Nikdy jsem vlastně akademickou kariéru neplánovala - doktorské studium je však všeobecně považováno za jakýsi rituální proces, jenž musí každý budoucí akademický pracovník absolvovat, aby se mohl zařadit mezi akademickou obec. Mojí motivací je dělat to, co mě baví, studovat, číst, zlepšovat se, vědět víc, dělat věci, které mohou něco pozitivně ovlivnit a mají smysl a v neposlední řadě si vyzkoušet něco víc než doposud. Je to běh na dlouhou trať, kterou, jak vím, nemusím doběhnout. Teď jsem však doběhla na konec prvního ročníku.
Zjednodušeně řečeno, obsahem studia je sepsání a obhájení dizertační práce, která ve většině oborů referuje o vlastní výzkumné činnosti. Během studia je několik málo závazných termínů a, alespoň u nás na Ústavu informačních studií a knihovnictví, několik povinných studijních úkolů (např. oborová zkouška, zkouška z filosofie a jazyka, obhajoba rozpracovaných tezí dizertace). Zbytek studia je na každém z nás - píšeme články, účastníme se konferencí, seminářů a někteří učí. Může to znít jednoduše, ale sepsání článků je poměrně dlouhý proces, protože musí projít recenzemi, při účasti na konferenci zasíláte návrh tématu s abstraktem, čekáte, zda vás přijmou, připravujete prezentaci a překonáváte svůj ostych před plénem odborníků.
Konference
V prvním ročníku jsem se hned na podzim účastnila dvou konferencí. Prezentaci z mezinárodní konference Muzeum a změna IV najdete ve článku Evoluce v Hrdličkově muzeu člověka. Příspěvek seznamuje s naším záměrem na vytvoření nové stálé expozice a představuje některá teoretická východiska, která máme na paměti při plánování nové rodící se podoby našeho muzea. Pro druhou konferenci IKI 2013: Informace, konkurenceschopnost, inovace, jenž se konala na půdě univerzity, jsem si připravila zamyšlení nad podobnostmi paměťových institucí, kterými knihovny a muzea jsou, nad novými výzvami, jenž technologické a společenské změny do našeho oboru přinesly a nad příležitostmi, které máme.
Prezentaci jsem vytvořila v LaTeXu s balíčkem Beamer:
Doktorské semináře
Během celého akademického roku jsme se přibližně jednou za měsíc scházeli na doktorských seminářích, na nichž vždy jeden či více studentů prezentují svoje dizertační téma, zajímavosti z oboru a mezivýsledky. Pro mě bylo skvělé je poslouchat, byť některá témata jsou od mého pole zájmu hodně vzdálená - zjistíte, jakým způsobem na svoje projekty ostatní nahlížejí, jaké kroky podnikají, kde se zasekli, co jim činí problémy, jaké výzkumné metody používají. A častokrát vám ostatní dají zpětnou vazbu jak byste mohli uvažovat, což je skvělé, protože možností je hodně a sám člověk všechny dveře neotevře.
A navíc zjistíte, že ostatní tápou stejně tak, jako vy sami. Studenti vyšších ročníků jsou sice o něco dál, ale stále se ptají, jestli použít tuto výzkumnou metodu nebo jinou, zda by nebyl tento úhel pohledu lepší než jiný a co je vlastně skutečným záměrem jejich výzkumné práce. Nejsem v tom zkrátka sama.
Zkouška z filosofie
Téměř všemi obávaný atest z filosofie pro neoborové doktorské studenty spočívá ve výběru tématu, jeho schválení, pročtení literatury a sepsání práce o minimálním rozsahu 10 normostran. A není 10 stran jako 10 stran, že... Moje práce nese název Současná kultura z pohledu teorie času jako aktu vnímání a trvání u Henriho Bergsona. Pro přiblížení práce, která prošla atestem, zde uvádím resumé:
Ve své práci se věnuji vztahu lidského vnímání a prožívání v souvislosti s uchopováním času, protože téma navazuje na obor muzejnictví, jenž studuji, a který specifickým způsobem pracuje s časem a se zpřítomňováním minulého. Vycházím z myšlenek Henriho Bergsona o trvání jako o čase bez návaznosti na prostor, které zasazuji do práce současných autorů Miroslava Petříčka a Douglase Rushkoffa. Ač pocházejí z jiného kulturního prostředí, docházejí oba k podobným závěrům o současné společnosti a o změnách ve vnímání času.
Práci jsem sepsala a konzultovala s doktorem Ondřejem Švecem. Nejlepší na celém procesu bylo, že jsem dostala skutečnou a kvalitní zpětnou vazbu od pedagoga, který svou práci bere vážně, záleží mu na kvalitě odevzdávaných textů a který se neomezil jen na konstatování, že "práce potřebuje předělat". Musím říct, že přístup pana Švece byl příjemnou změnou a kéž by tak fungovali všichni nebo alespoň většina pedagogů.
Kudy dál?
Kromě povinností, které přímo souvisely se školou, jsem absolvovala Školu muzejní propedeutiky, abych si rozšířila vědomosti o fungování (českých) muzeí a pracovala jsem v Hrdličkovu muzeu člověka. Podařilo se nám vytvořit nové webové stránky, o kterých tu najdete článek posléze, což je první viditelný krok, který muzeum udělalo, aby dalo najevo, že vstupuje do své modernější éry.
První rok bych shrnula tak, že se mi podařilo trochu se rozkoukat - zjistit, co mě čeká a jak studium funguje, co jak dlouho trvá. Jak jsem psala v jiném článku, mou oblastí zájmu je využívání nových médií v muzeologii a v Hrdličkově muzeu člověka PřF UK se chystám porovnávat původní (současnou expozici) s novou, kterou právě připravujeme a při jejíž přípravě zohledňujeme moderní muzeologické a novomediální postupy. Teď už je ale třeba začít opravdu pracovat - tedy přesně formulovat, co je cílem dizertace a jak ho dosáhnout. Držte mi palce...